Týden po Česťo-Čukových narozeninách to s předpovědí počasí nebylo nic moc. Prostě mělo funět, jako obvykle. V sobotu se tedy sešlo tvrdé jádro party ve značně oslabené síle. To jim nezabránilo důkladně zapít Bohoušovo Aničku a přelet, který spáchala Pikaču do Mostu v týdnu předtím.
V neděli ráno byl na vzkazníku klid, jen Skřivan zjišťoval, jak to na Rané vypadá. Odepsal jsem, že ať je jak chce, tak vyrážím a čekal jsem, že dorazí taky. Když jsem okolo půl jedenácté dorazil, našel jsem pár ztrhaných ksichtů. Ve Skleníku seděli Česťa s Čukem a Kantor. Až teprve po čase jsem z náznaků zjistil, co večer proběhlo. Celou dobu funělo jak blázen, ale podle předpovědi to mělo okolo čtvrté trochu lehnout. Mezitím mi volali Karel a Skřivan, jak to vypadá, a když zjistili, že funí, oba svorně prohlásili že na to kašlou. Kantor neustále vykazoval nějakou činnost a hlavně pobíhal pořád kolem a agitoval, aby s ním někdo jel na kolo. Trochu smůlu měl, že nikdo kromě něj kolo neměl.
Pak Petr vymyslel, že by se dalo jet na Chlum se vykoupat. Přistavil Hyundaye a vyrazili jsme. Když jsem to tam viděl, rychle jsem svůj postoj ke koupání přehodnotil. Totéž Kantor. Ostatní se podle libosti vymáchali a než uschnou, jsme očumovali kolem. Najednou nám přímo nad hlavama, docela nízko a docela rychle, prosvištěl bílo oranžový jojowing – Honza Habermann z Roudnice z navijáku. Hned začaly padat věty typu „vidíte, přece to jde“ a podobně. Po návratu ke Skleníku jsme zjistili, že to moc nejde. Teda vůbec. Na motokrose chvíli blbnul Bachař, pak si dávali závody v couvání další dva borci. Jediný, kdo vyrazil na kopec byl Míla Pokorný, aby si vyzkoušel svého Maguse. Po chvíli poletování a dost dlouhém přistávání prohlásil, že nemusí mít všechno.
Mezitím Kantor pořád přemýšlel, co by se dalo dělat, až to vymyslel. „Pojďte teda něco udělat nahoru s tou tyčí. Ať si o ní někdo něco neudělá.“ A podobně. Z letiště jsme si půjčili centrálu, vzali rozbrušovačku, motyku, Petr přistavil Hyundaye a nastal problém, kdo půjde. Česťa prohlásil, že už vystřízlivěl a jede domů, další se taky moc nehrnuli. Nakonec za volant sedl Vladimír, který dorazil někdy po poledni, dozadu Kantor, Čuk a já. po hrůzné cestě jsme se dozmítali do sedla, odtamtud pěšky nahoru a po chvíli byla tyč uříznutá. Moc se jí pravda nechtělo, bránila se potvora, co mohla, ale nakonec jí to nebylo nic platné. Takže sice jsme nepolítali, ale aspoň k něčemu to bylo.