Poslední víkend v září jsem vyrazil s Veverčákem a Valdou na Kozu, ale o tom už jsem psal. Ale pořád mě to táhlo zase do větších kopců. Jenže pohled na jízdní řády lanovek, předpovědi a na webkamery moc optimistický nebyl. Takže se úvahy postupně točily – Greifenburg, Koessen, Werfenweng, Westendorf, Dolomity… Mezitím ve Westendorfu dvakrát napadl sníh a docela se tam držel. Nakonec po několika týdnech rozhodování a organizačních zádrhelů docházím k řešení – vyrážím sám do Koessenu, tak tři dny. Protože předpověď vypadá optimisticky až od pondělka, není co vymýšlet – sobota Raná, neděle k našim na pouť a v pondělí ráno jedu. Po konzultaci na Rané se rozhoduju pro sice na první pohled delší, ale daleko rychlejší, cestu po dálnici.
Ve tři ráno startuju a jedu. Poprvé projíždím pomníčkem našich hrdinných ekologů u Plzně, nějak mi nejde do hlavy, proč je tam jen osmdesátka… no jistě radar a možnost něco nahrabat do pokladničky :-(. Před hranicema se stavuju na housku s karbošem, na jídlo se nejspíš dostanu až večer. Před Mnichovem si říkám, co jsem to za blba, že jsem vstával tak brzy – pokud to tak půjde dál, jsem v Koessenu po osmé. No, že jsem aspoň hodinu ještě nespal. Ale brzy mám vystřízlivět – auta se zahušťujou, objevuje se nápis „Staugefahr“ a šedesátka. Tady je něco blbě. A taky že jo. Mnichovská zácpa. Za chvíli už celá dálnice stojí. Ale po chvilce se to rozjíždí a v klidu a pohodě, sice pomalu, ale jedeme. V Koessenu jsem v devět. Parkoviště zeje prázdnotou, jen v koutě spí v autě nějací rumuni. Jdu se podívat k pokladně, zjišťuju, že lanovka jede od půl desáté a nahoře je pěkně. Jenže mezi tím je mrak se základnou v úrovni třetího sloupu lanovky … No co, uvidíme. Začínají se trousit postavičky s báglama a tak jedu nahoru.
Tam je zatím pusto, jen na západní startovačce se připravuje ke skoku do mlhy nějaký borec. Postupně se to dole trhá. Rozbaluju bágl na kousku šutru (ty jsou tady snad schválně), abych to nematlal v bahně. Mezitím se tu schází místní stará garda, ale koneckonců kdo jinej má čas ve všední den sedět a kecat na kopci. Nechám letět dva zkušební chrousty, lepší to nebude, a pak startuju. Stejně to bude jen sletík. Třeba se to později zlepší, i když tomu moc nevěřím. Sakra, ten padák je nějakej divnej… kouknu nahoru, všechno OK, zavrtím se v sedačce a – aha asi by bylo dobrý zapnout popruh. Dole to sbalím a jedu nahoru. Ani nečekám a rovnou to rozbaluju. Druhý sletík je o poznání lepší. Dole fouká západ a nad spodní stanicí vleku už to trochu chodí. Stejně jsem o hodinu později zase nahoře. Tentokrát to bude lepší na západ. Startuju a přidávám se ke dvěma místním, koneckonců jeden z nich je tandem. Aspoň budu moc opisovat. Jak že to píšou na Flugberge? „Tal westlich der Unterberg ist gefahr…“ Může být problém se odtud dostat a není kde přistát. Ale to už jsme nad startem, takže nedoletění na přistávačku snad nehrozí. Tandem už je asi padesát metrů nade mnou a mizí ještě s dalším padákem v mraku. Jen se odtamtud ozývá hýkání pasažéra. No, to určitě, tam se za váma poženu… Posrážejte se tam sami, tam já bejt nemusím. Postupně vyklesávám, nad koncem vleku se snažím zachránit, ale stejně jdu dolů. No co aspoň to stihnu sletět ještě jednou. Sedám do auta a vyrážím do pensionu. Jenže narážím na zamčený dveře. Co teď? Minule jsem měl seznam, kde se tu dá přespat, tentokrát jsme si jen zkontroloval na webu, že mají volno. Přijíždí auto, vystupuje z něj další z hostů a vevnitř na dveřích objevuje cedulku, že domácí jsou v kostele a že budou asi za hodinu. No nic, pojedu se najíst a pak se vrátím. Jedu na jistotu do pizzerie, kde se zase přežeru. Jen s pivama tentokrát šetřím, taky bych nemusel dojet zpátky. Přijedu k baráku a … furt nic. Když už vyrážím, že se pojedu podívat někam jinam, jedou proti mně domácí a už zdálky se smějou. Otáčím se a jsem rád, že to vyšlo. Mezitím už padlo rozhodnutí, že jednak kvůli počasí, jednak proto, že je potřeba vyzvednout Báru z družiny, se vrátím už zítra. Frau Weihrer se směje, když říkám, že zase na jednu noc.
Ráno se probudím a je vidět asi padesát metrů. Ani když se nasnídám a sbalím, není to o moc lepší. Včera touhle dobou to bylo o třídu lepší. Nahoře je to stejné jako včera. Čekání až se to dole rozpustí, ranní sletík a cesta nahoru. Podruhé už si slibuju, že to začne trochu nosit. Startuju na sever, letím dopředu a jak to jde točím vlevo a jdu hledat, kde to bude. Jenže padák je nějakej tupej. Pohled nahoru a je jasno – na pravý řidičce, těsně nad vrchním větvením na vnitřní šňůře je uzlík, který stahuje odtokovku a brzdí. Hmmm, takže opatrně. Stejně to na moc dlouho nebude. Jen co přistanu, hledám uzlík a rozmotávám ho. No nic, ještě je čas.
Nahoře je situace pořád stejná, jen vítr se tu otáčí k východu. Počkám až se to srovná na start a rychle do vzduchu. Těsně před startem ještě pouštím tandem, ať ho nezdržuju. Oba hned točíme doleva, nad to údolí, co se do něj radši nemá lítat. Ale už je to tady a pomalu se začínáme zvedat. Sakra, proč to táhne doprava? Pohled nahoru mi málem vyrazí dech – ten hajzl uzlík je tam znova. No to je radost. Ale přece odtud neuteču. Pomalu se probojovávám na úroveň startu. Tandem šmejdí někde pode mnou a samozřejmě si vybere přesně můj stoupák. Pochopitelně točí proti mně. A ještě má nějaký kecy. A pak ať někdo tvrdí, že na Raný nedodržujeme pravidla. Uhýbám a zvedám se dál. Zatímco řeším dilema, jestli lítat dál na přichromlým padáku nebo utéct dolů, když mě brutálně protočí holka na vozejku. Všiml jsem si jí už na startu. Zatímco se snažím opisovat, mizí v základně. Napadá mě, jak bych vysvětloval policajtům, doktorům a pojišťovákům, že mě v luftě srazil invalidní vozejk :-). Holka postupně stoupá podle kopce dozadu k vrcholku. Tam se radši nepoženu. Už jen proto, že naproti nad bavorskou hranicí se na kopcích dělá mrak, kterej se mi moc nelíbí, protože se postupně rozšiřuje nad údolí směrem k nám. A taky proto, že se základna začíná dělat i pode mnou a trochu to tu houpe. Normálně by mi to asi bylo fuk, ale na přibržděným křídle radši ne. Na startu se to už úplně otočilo k východu, takže znova už asi nebude mít cenu jet nahoru. Ale je ještě brzy. No, zkusím utéct dopředu na konec vleku, třeba to tam ještě něco dá. Přidávám se k asi třem padákům, které tam už jsou. Postupně hnijeme, jen jeden se tam drží pořád přibližně ve stejné výšce. Ale chodí tu svah, takže proč to vzdávat. Pomalu se zvedám, ale je to boj. Hlavně s většinou místních, kteří svah asi nepovažují za dost svah a hrdinsky točí proti kopci. Tak na to nemám morál. Chvílema je to klasická ranská bitka. Ale dá se tu udržet a i stoupat. Jak tak koukám po ostatních, všímám si zajímavé věci. Docela bych chtěl vidět marketingáře (nebo kdo vymýšlí názvy) od Skywalku. Podle těch názvů bych řek, že si umí užívat života – Tequila, Mezcal a jako tandem Joint. Pak kdo je tady notorik a vyhulenec :-). Po hodině a půl svahování už mě to přestává bavit, takže ještě pár blbostí, přistávám a balím.
Ještě se stavím pro naftu, naproti pumpě u turka si kupuju döner kebab a pomalu vyrážím domů. Cesta přes Německo v pohodě, trochu to zpomalí okolo Mnichova, ale je to klídek. Až u Regensburgu to zastavuje. Nejspíš proto, aby ukázali, jak se opravuje dálnice. Zavřou jeden pruh, v něm jedou s asi dvousetmetrovými rozestupy frézy, metař, jakejsi matlák a nakonec asfaltér. A ráno je dálnice opravená a normálně průjezdná. Když si vzpomenu na naší brněnskou hrůzu, kde stejnou věc „dělaj“ tři měsíce, říkám si, kde je asi chyba? Hned za hranicema mě proškolej dva závodící aviatici (jeden jedoucí 85 a druhej 87 a půl), který se předjíždějí asi tři kilometry… no vítej doma. Dorazím domů a jsem rád, že jsem posledních 150 kilometrů přežil ve zdraví.
Jo, ještě, že jsem s sebou měl kameru, abych zase po době něco natočil. Ani jsem ji nevyndal z auta. No, tak zase někdy příště.